Rubrika: Nezařazené

Jednou je venku krásně, sluníčko svítí, jako by už bylo krásné jaro, a hned na druhý den je zamračeno, vítr fouká, teplota ze 14°C spadla na nulu, ale pocitově je jako by bylo -4°C. Je to jako na houpačce, a přece příroda se drží, v nížinách začínají kvést první sněženky, tulipány nesměle vystrkují své zelené lístky ze země ve stínu ještě zmrzlé, ale je tady první život, první změna, která je vidět.

Na horách je stále ještě sníh a mráz drží krajinu a rostliny v kleštích ledu, ale i přesto během dne je slyšet cvrlikání těch malých opeřených stvoření, kterým Bůh stvořil křidélka, aby mohli létat, a krásný hlásek, aby mu zpívali k jeho chvále.

No a v životě to máme podobné. Jsou dny, ve kterých máme pohodu, všechno se nám daří,

sluníčko požehnání svítí a my jsme spokojeni. Tak nějak všechno kolem nás běží samo, vůbec se nemusíme namáhat, o nic se nemusíme snažit, za nic nemusíme bojovat. A tak i naše modlitby tak vypadají, někdy si vzpomeneme, někdy zapomeneme, je nám to volné, vždyť se nic neděje.

Přijdou však dny, ve kterých nás mrazí. Ne venkovní mráz, ale mráz v naší duši. Bolí nás prázdnota srdce, myšlenky se honí dokolečka věcmi, se kterými nemůžeme pohnout. Nic se nám nedaří a máme pocit, že Bůh mlčí. Nevidí naše problémy? Neslyší naše volání? Ó Bože, prosím…

Problém se převalil, trochu nás zválcoval, bolavé nitro se pomalu zahojilo a opět přišel pokoj do našeho srdíčka. Problém však je v tom, že tam zůstalo malé zrničko obav, takové nepatrné, ale když dostane příležitost a příhodnou půdu, tak opět vyroste, zastíní pokoj a přinese bolest a mnoho a mnoho otázek.

Tak jako počasí, jednou je krásně a podruhé škaredě, tak nám někdy funguje náš život.

Fakt však je, že to tak nemusí být. Potřebuji si uvědomit, že každý den, ať je krásný nebo problémový, vím, že Ježíš v Duchu svatém je se mnou, když jsem já s ním. Když mé srdce je naplněné jeho Slovem, pak jistotu, kterou mi Boží Slovo dává, nemůže nic vyvrátit, ani převálcovat.

Když nemáš právě suprový den, když obavy chtějí tvou mysl zahltit, když tě srdce začne bolet z problémů, se kterými bojuješ, když se vkrádá strach a pocit bezvýchodnosti, když… Nezoufej, nepodlehni tlakům toho zlého, ale zdvihni své ruce k tomu, který má tvůj život ve svých rukou, a nespadne ti z hlavy ani vlas bez toho, aby to nevěděl.

Střídání tvých nálad, to je tvé rozhodnutí. Ano, jsou to různé satanské útoky, které tě do těchto nálad dostávají, ale ty je můžeš odmítnout, nepřijmout je, nerozvádět a nezveličovat je, nestavět na nich další a další fantazií. Expres to pošli nahoru tím, že to vyznáš našemu Pánu, pokoříš se v pokání a poprosíš o novou sílu a novou moudrost. Bůh je s tebou, nezanechá tě, ani tě neopustí, on je tvůj pomocník, nemusíš se bát (Židům13,5-6). To si pamatuj, i když je krásně i když je mrazivo, prostě se raduj, protože tě miluje.

Žalm 32, 8-11 Dám ti chápání, vyučím tě cestě, kterou máš jít, budu ti radit, spočine na tobě mé oko. Nebuďte jako kůň či jako mezek bez rozumu. Ty je třeba krotit uzdou a udidlem – jinak k tobě nepřijdu. Mnohé jsou bolesti ničemy, ale toho, kdo doufá v Hospodina, obklopuje milosrdenství. Radujte se v Hospodinu a plesejte, spravedliví, jásejte všichni lidé přímého srdce!

Alena Šelongová

Fp 6, 6 O nic nebuďte úzkostliví, ale ve všem oznamujte Bohu své žádosti v modlitbě a prosbě s děkováním.

Zajímavá apokalypsa, která nás z domu nevyhnala, ale právě doma uzavřela. Zůstalo jen fyzické ohrožení našich životů. Jsme uzavření ve své komfortní zóně, nic nám nechybí, není nám zima, nemáme hlad, nikdo nás nehoní ani neohrožuje.

Největší hrůzou je to, že se nám skoro nic neděje, kromě toho, že kolem nás umírají lidé. Možná z toho, co se děje, nám chce naskočit deprese, ale vím, že deprese Ježíše nesnese. Tak pojďme hledat  Jeho  přítomnost, Jeho Slovo. Přes všechny restrikce, zákazy a příkazy se cítíme jako ve vězení – a to je to, co nám vadí.

Nemůžu jít, kde chci, nemůžu si koupit v obchodě, co chci, a teď si už nemůžu ani zaběhat, kde chci a jak daleko chci. Když jsme měli „svobodu“, v rozhodování, také jsme si nemohli koupit, co jsme chtěli, ale kupovali jsme podle limitu naší peněženky nebo bankovní karty. To se však dalo snést, to byl náš problém, který jsme chtě nechtě museli řešit tak, aby nás nedoběhla exekuce.

Dnešní provizorium nám však vadí právě proto, že změna není v naší moci, nemůžeme se rozhodovat, jak chceme, a musíme se tedy podřídit. Já bych řekla, je to takové pomalé umírání našeho „já“, našich choutek a našich představ.

Tolik toho nemůžeme, ale toho, co můžeme, je stále dost. Můžeme zavolat našim známým nebo těm, kteří jsou sami, aby netrpěli samotou, můžeme povzbuzovat druhé lidi, naslouchat jim, modlit se s nimi a dávat jim naději skrze Ježíše Krista.

Ještě máme jednu velkou možnost, jak pomoci naší zemi, svému okolí, ale také k ukončení všech restrikcí, které tlačí každého člověka, které tlačí tento národ a celou zemi. Přesto, že jsme zavřeni doma, náš boj v duchovní oblasti pokračuje a může být intenzivnější, než byl, protože nám zůstává čas, který jsme předtím věnovali naším soukromým libůstkám.

Modleme se a vyznávejme naše slabosti, slabosti našich rodin, lži, pýchu, nečestnost našich politiků. Vejděme do pokání za náš národ a vzývejme našeho Pána. Modleme se za naši zemi, modleme se za všechny nemocné lidi, také za lidi, kteří se o ně starají. Spojme se v duchovním boji, proti všem mocnostem zla, v autoritě jména Ježíše Krista. Vyvyšujme jméno Ježíš, protože v tomto jménu je Boží moc, kterou nám Bůh dal.

Není to jen pandemie nemoci, ale pandemie mylných myšlenek, které bourají lidskou důvěru a nahánějí lidem strach. Je to pandemie nedostatku víry, důvěry, pandemie strachu a zoufalství. Pandemie zkoušek a proher, pandemie tmy, která lidi žene do vzpoury nedodržování příkazu vlády.

Vsaďme na pevný kurz, postavme se na pevnou Skálu a žádná bouře nás nevyvrátí ani nezastraší. Bojujme modlitbami s Pravdou – za pravdu v naší zemi.

2 Pa 7,14-15  Ale pak se můj lid, který se nazývá mým jménem, pokoří, budou se modlit, hledat moji tvář a odvrátí se od svých zlých cest, vyslyším z nebes, opustím jejich hřích a uzdravím jejich zemi. Moje oči budou otevřené a moje uši pozorné k modlitbě z tohoto místa.

Alena Šelongová

Co je to někomu patřit? Dnes se to nenosí. Dnes chce každý patřit sám sobě a dělat vše pro sebe, aby člověk věděl, že za něco stojí, že něco umí, že něčím je. Když jsem byla svobodná, patřila jsem rodičům, kteří za mě nesli odpovědnost a které jsem měla na oplátku ctít, mít ráda a poslouchat. 

Když jsem se vdala, první, co se změnilo, bylo moje příjmení. Už jsem nebyla Wojnarová, ale najednou jsem byla Šelongová, přestože se ve mně nic nezměnilo a byla jsem stejná, svým způsobem jsem už „patřila“ manželovi a také jsem se představovala jeho příjmením.

Ale přesto, že jsem nejprve byla Wojnarová a pak Šelongová, přesto jsem svým způsobem patřila jen sama sobě. Bylo to jen jméno, které se změnilo, ale vše ostatní fungovalo jako předtím. 

V tom shonu utíkajícího života jsem si úplně neuvědomila, že vlastně v prvé řadě nepatřím ani manželovi, ani sobě, ale v prvé řadě patřím Ježíši. Vlastně měla bych mu patřit úplně, celá, se všemi chybami i přednostmi. Patřit mu na 100%. 

Není to jednoduché patřit Bohu úplně. To totiž není jen o tom, že jsem křesťanem, že jsem si tuto nálepku připnula ke svému životu. To je totiž o změně, která se musí uskutečnit v mém životě, v mém myšlení a přemýšlení, v mém jednání, mluvení a v mých postojích.

Rodiče mě vedli od mládí k Bohu, četli jsme si doma Boží slovo a snažili se žít podle křesťanských zásad. Když jsem se vdala, pokračovala jsem v tomto trendu. Stále více poznávat Boha, jeho Slovo, a přitom žít svůj obyčejný a normální život. Chodit do práce, ve volnu si užívat věcí, které mám ráda, budovat manželství a udržovat domácnost, a když přišly děti, tak je vychovávat, jak jsem to nejlépe uměla, a také je vést k Bohu.

Bůh ale není odměna za slušné chování. Bůh je celoživotní vize, celoživotní rozhodnutí, celoživotní jednání podle nebeských zásad, podle Božích přikázání, podle Božího slova. To nás přivádí do Boží blízkosti, do Boží přítomnosti.

Žít v Boží přítomnosti, to je reálné vstoupení do Boží lásky. Reálně patřit Bohu, stát se Božím synem či Boží dcerou a využívat všechny nebeské poklady. Nechat se vést Duchem svatým, očekávat jeho rady, jeho pomoc, jeho utěšení, každý den ho zvát znovu a znovu do svého života a každý den znovu a znovu se jím nechat vést. 

Dnes je čas uvědomit si, komu patřím. Je čas uvědomit si, komu vlastně chci úplně patřit.

Dnes je čas návratu k nohám Ježíše a je také čas vzít od něho všechno, co pro mě připravil.

Dnes je čas pokání z promarněných životních chvil, dnes je čas odložení mého „já“, dnes je čas umření všem mým výmyslům, umření nadutosti, pýchy a sobeckosti.

Dnes je však také čas nového povstání a uvědomění si, že Bůh má být v našem životě na prvním místě, pokud opravdu chceme žít život radostný, hodnotný, plný zázraků, plný živého Boha pro každý další den.

2. Korintským 10,4-5: „Zbraně našeho bojování nejsou tělesné, ale od Boha mají sílu k boření hradeb. Jimi boříme výmysly i každou nadutost, která se staví proti poznání Boha. Jimi podmaňujeme každou myšlenku k poslušnosti Kristu.“

Dnes je čas úplně patřit Bohu.

Alena Šelongová