Sbor Agape Český Těšín

Fp 6, 6 O nic nebuďte úzkostliví, ale ve všem oznamujte Bohu své žádosti v modlitbě a prosbě s děkováním.

Zajímavá apokalypsa, která nás z domu nevyhnala, ale právě doma uzavřela. Zůstalo jen fyzické ohrožení našich životů. Jsme uzavření ve své komfortní zóně, nic nám nechybí, není nám zima, nemáme hlad, nikdo nás nehoní ani neohrožuje.

Největší hrůzou je to, že se nám skoro nic neděje, kromě toho, že kolem nás umírají lidé. Možná z toho, co se děje, nám chce naskočit deprese, ale vím, že deprese Ježíše nesnese. Tak pojďme hledat  Jeho  přítomnost, Jeho Slovo. Přes všechny restrikce, zákazy a příkazy se cítíme jako ve vězení – a to je to, co nám vadí.

Nemůžu jít, kde chci, nemůžu si koupit v obchodě, co chci, a teď si už nemůžu ani zaběhat, kde chci a jak daleko chci. Když jsme měli „svobodu“, v rozhodování, také jsme si nemohli koupit, co jsme chtěli, ale kupovali jsme podle limitu naší peněženky nebo bankovní karty. To se však dalo snést, to byl náš problém, který jsme chtě nechtě museli řešit tak, aby nás nedoběhla exekuce.

Dnešní provizorium nám však vadí právě proto, že změna není v naší moci, nemůžeme se rozhodovat, jak chceme, a musíme se tedy podřídit. Já bych řekla, je to takové pomalé umírání našeho „já“, našich choutek a našich představ.

Tolik toho nemůžeme, ale toho, co můžeme, je stále dost. Můžeme zavolat našim známým nebo těm, kteří jsou sami, aby netrpěli samotou, můžeme povzbuzovat druhé lidi, naslouchat jim, modlit se s nimi a dávat jim naději skrze Ježíše Krista.

Ještě máme jednu velkou možnost, jak pomoci naší zemi, svému okolí, ale také k ukončení všech restrikcí, které tlačí každého člověka, které tlačí tento národ a celou zemi. Přesto, že jsme zavřeni doma, náš boj v duchovní oblasti pokračuje a může být intenzivnější, než byl, protože nám zůstává čas, který jsme předtím věnovali naším soukromým libůstkám.

Modleme se a vyznávejme naše slabosti, slabosti našich rodin, lži, pýchu, nečestnost našich politiků. Vejděme do pokání za náš národ a vzývejme našeho Pána. Modleme se za naši zemi, modleme se za všechny nemocné lidi, také za lidi, kteří se o ně starají. Spojme se v duchovním boji, proti všem mocnostem zla, v autoritě jména Ježíše Krista. Vyvyšujme jméno Ježíš, protože v tomto jménu je Boží moc, kterou nám Bůh dal.

Není to jen pandemie nemoci, ale pandemie mylných myšlenek, které bourají lidskou důvěru a nahánějí lidem strach. Je to pandemie nedostatku víry, důvěry, pandemie strachu a zoufalství. Pandemie zkoušek a proher, pandemie tmy, která lidi žene do vzpoury nedodržování příkazu vlády.

Vsaďme na pevný kurz, postavme se na pevnou Skálu a žádná bouře nás nevyvrátí ani nezastraší. Bojujme modlitbami s Pravdou – za pravdu v naší zemi.

2 Pa 7,14-15  Ale pak se můj lid, který se nazývá mým jménem, pokoří, budou se modlit, hledat moji tvář a odvrátí se od svých zlých cest, vyslyším z nebes, opustím jejich hřích a uzdravím jejich zemi. Moje oči budou otevřené a moje uši pozorné k modlitbě z tohoto místa.

Alena Šelongová

Co je to někomu patřit? Dnes se to nenosí. Dnes chce každý patřit sám sobě a dělat vše pro sebe, aby člověk věděl, že za něco stojí, že něco umí, že něčím je. Když jsem byla svobodná, patřila jsem rodičům, kteří za mě nesli odpovědnost a které jsem měla na oplátku ctít, mít ráda a poslouchat. 

Když jsem se vdala, první, co se změnilo, bylo moje příjmení. Už jsem nebyla Wojnarová, ale najednou jsem byla Šelongová, přestože se ve mně nic nezměnilo a byla jsem stejná, svým způsobem jsem už „patřila“ manželovi a také jsem se představovala jeho příjmením.

Ale přesto, že jsem nejprve byla Wojnarová a pak Šelongová, přesto jsem svým způsobem patřila jen sama sobě. Bylo to jen jméno, které se změnilo, ale vše ostatní fungovalo jako předtím. 

V tom shonu utíkajícího života jsem si úplně neuvědomila, že vlastně v prvé řadě nepatřím ani manželovi, ani sobě, ale v prvé řadě patřím Ježíši. Vlastně měla bych mu patřit úplně, celá, se všemi chybami i přednostmi. Patřit mu na 100%. 

Není to jednoduché patřit Bohu úplně. To totiž není jen o tom, že jsem křesťanem, že jsem si tuto nálepku připnula ke svému životu. To je totiž o změně, která se musí uskutečnit v mém životě, v mém myšlení a přemýšlení, v mém jednání, mluvení a v mých postojích.

Rodiče mě vedli od mládí k Bohu, četli jsme si doma Boží slovo a snažili se žít podle křesťanských zásad. Když jsem se vdala, pokračovala jsem v tomto trendu. Stále více poznávat Boha, jeho Slovo, a přitom žít svůj obyčejný a normální život. Chodit do práce, ve volnu si užívat věcí, které mám ráda, budovat manželství a udržovat domácnost, a když přišly děti, tak je vychovávat, jak jsem to nejlépe uměla, a také je vést k Bohu.

Bůh ale není odměna za slušné chování. Bůh je celoživotní vize, celoživotní rozhodnutí, celoživotní jednání podle nebeských zásad, podle Božích přikázání, podle Božího slova. To nás přivádí do Boží blízkosti, do Boží přítomnosti.

Žít v Boží přítomnosti, to je reálné vstoupení do Boží lásky. Reálně patřit Bohu, stát se Božím synem či Boží dcerou a využívat všechny nebeské poklady. Nechat se vést Duchem svatým, očekávat jeho rady, jeho pomoc, jeho utěšení, každý den ho zvát znovu a znovu do svého života a každý den znovu a znovu se jím nechat vést. 

Dnes je čas uvědomit si, komu patřím. Je čas uvědomit si, komu vlastně chci úplně patřit.

Dnes je čas návratu k nohám Ježíše a je také čas vzít od něho všechno, co pro mě připravil.

Dnes je čas pokání z promarněných životních chvil, dnes je čas odložení mého „já“, dnes je čas umření všem mým výmyslům, umření nadutosti, pýchy a sobeckosti.

Dnes je však také čas nového povstání a uvědomění si, že Bůh má být v našem životě na prvním místě, pokud opravdu chceme žít život radostný, hodnotný, plný zázraků, plný živého Boha pro každý další den.

2. Korintským 10,4-5: „Zbraně našeho bojování nejsou tělesné, ale od Boha mají sílu k boření hradeb. Jimi boříme výmysly i každou nadutost, která se staví proti poznání Boha. Jimi podmaňujeme každou myšlenku k poslušnosti Kristu.“

Dnes je čas úplně patřit Bohu.

Alena Šelongová

Vždycky jsem si myslela, že se umím rychle a celkem i správně rozhodovat a nést za své rozhodnutí odpovědnost. Byl to však omyl. Ano, uměla jsem se rozhodovat, pokud se jednalo o mou rodinu a pokud jsem své rozhodnutí mohla promyslet a eventuelně jsem měla čas ho změnit a nemusela jsem kvůli tomu nést žádný postih.

Když jsem byla zvolená do obecního zastupitelstva v naší vesnici, přišla jsem na to, že rozhodování není tak jednoduché, jak si člověk myslí. Rozhodování jen o vašich věcech v kruhu rodiny se však liší od toho, když se musíš rozhodovat také v zájmu jiných lidí a jsou v tom velké peníze a odpovědnost před veřejností. Není tam někdy moc času rozebírat si v hlavě, co je lepší, co je levnější, co vydrží déle či co bude výhodnější pro celou vesnici.

Nemůžeš se stále zdržovat hlasování, prostě se musíš vyjádřit – buďto ano, nebo ne – a pak nést za to zodpovědnost.

Každý den stojíme před různými rozhodnutími. A největším rozhodnutím našeho života je to, jestli budu patřit tomu, kdo za mě položil svůj život, nebo si budu žít stále svůj život zaměřený na to, co chci, zaměřený na peníze, na majetek či na úžasné prožitky na dovolených.

Jan 3, 36 říká: „Kdo věří v Syna, má věčný život, kdo však Syna odmítá, nespatří život, ale zůstává na něm Boží hněv.“ 

Zhruba před dvěma tisíci lety poslal Bůh svého Syna, Ježíše Krista jako Zachránce na svět. Avšak lidé ho nechtěli. Mnozí za ním šli a přijímali jeho zázraky, ale někteří udělali  vykonstruovaný proces, bičovali ho a přibili na kříž. Bůh to ve své milosti dopustil, aby se ukázala zkažená vůle člověka.

Dnes to můžeme s Ježíšem Kristem udělat stejně, i když tady již tělesně není.

Můžeme ho naším rozhodnutím ignorovat, můžeme ignorovat jeho milost, smát se záchraně, kterou na kříži vydobyl, nebo se dokonce můžeme rozhodnout dělat si posměšky z pekla i ze spasení.

Bůh to ještě snáší. Proč to stále snáší? Protože tě miluje, prostě miluje člověka.

Člověk je jeho stvoření, Bůh naplánoval jeho dny a udělal všechno pro to, aby člověk byl šťastný. 

On drží dějiny této země a stále čeká na tebe, na tvé rozhodnutí mu cele patřit. Nejen někdy, nejen něco, ne že na toto rozhodnutí bude čas později, ale rozhodnutí se týká tvé současnosti i budoucnosti, a za to poneseš před Bohem a lidmi zodpovědnost.

Teď je čas rozhodnutí, chceš-li spatřit život, věčný život, pak na 100% věř Božímu Synu, Ježíši Kristu a rozhodni se podle toho žít bez kompromisů. Jakou odpověď Ježíši dáme na Jeho lásku?

Alena Šelongová

V neděli večer jsem se vracela autem domů, silnice u nás v horách byla samý led a teploměr ukazoval -10°C. Nemám ráda zimu, ale vím, že je svým způsobem důležitá, a tak sotva zima začne, už se těším na jaro.

Dnes je krásný den, sluníčko svítí, -10 se zcvrklo na -0,6°C a z okna obývacího pokoje to vypadá, jako by začínalo jaro. Vím, že v noci možná opět bude hodně pod nulou, ale vím, že to jednou skončí a přijde jaro. Moc se na něj těším. Mám ráda teplo a ráda chodím k večeru na terasu, kde je mi moc příjemně. A teď to nemůžu absolvovat, ale můžu něco jiného, můžu být v Boží přítomnosti všude, kde jsem. Není to úžasné?

Někdy to je tak i v životě. Nemáme rádi, když je -10° ve vztazích, nemáme rádi problémy, nečekané věci, prostě nemáme rádi tlaky, které nás často tlačí tam, kam nechceme. 

1Kor. 6,3.4 říká: „Nikomu nedáváme v ničem důvod k pohoršení, aby tato služba nebyla pohaněna. Ve všem se představujeme jako Boží služebníci: v mnohé vytrvalosti, v souženích, v tlacích a v úzkostech.“

Je zvláštní doba, kdy svým způsobem si člověk není jistý, co bude, zdali bude mít práci, zda bude mít dostatek prostředků k životu, zda nechytí ten zastrašující a stresující Covid-19. Lidé umírají kolem nás a ti, co žijí, se bojí.

Je krásný den. Jak je to nádherné, když se člověk nemusí bát a může se spolehnout, že Ježíš je se mnou tak, jak byl s Gedeonem, jak je se všemi, kteří ho znají a důvěřují mu.

Důvěřujte Ježíši a žijte jako Boží služebníci a nepohoršujte jiné ani se nepohoršujte sami, 
i když přijdou soužení, tlaky a úzkosti. Buďte vytrvalí a zakořenění v Kristu.

AŠ